Amalgám - trvanlivý výplňový materiál nebo hrozba?
Už odedávna se lidé snažili bojovat proti ztrátě poškozených zubů nejrůznějšími výplněmi děr po zubním kazu. Používali k tomu korek, úlomky korálů, různé vosky a cementy nebo dokonce textil. Většina takových „plomb“ však vypadla během několika hodin, nanejvýš dnů. V osmnáctém století začali francouzští lékaři experimentovat s kovovými výplněmi a "vtepávali" do děravého zubu tenké fólie cínu nebo zlata malým kladívkem. Ani takové výplně však nevydržely dlouho. Do drobných štěrbinek, které kolem kovu zůstávaly, se dostaly bakterie a zub se kazil dál…
Jak to všechno začalo?
V roce 1826 začal francouzský zubař Auguste Taveau spravovat zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, se kterou se snadno vyplňovaly díry po odstraněném kazu, kde potom tato pasta ztuhla. Taveauovy plomby byly mnohem levnější než tehdy používané zlaté folie a snadněji se s nimi pracovalo. Měly však vážné nedostatky. Při tuhnutí tento první amalgám příliš nabýval na objemu. Dnes se považuje jeho mírné rozpínání za výhodu, ale jen u „živých“ zubů. Tehdy buď ze zubu přečníval a bránil dobrému skusu, protože v té době ještě neexistovaly vhodné nástroje pro jeho snadné zabroušení nebo dokonce zub vnitřním pnutím roztrhl. Proto dnes není doporučeno používat amalgám u křehkých mrtvých zubů. Taveauova "stříbrná pasta" nebyla tudíž mezi lidmi příliš populární.
Protože se první amalgám v Evropě příliš neuchytil, napadlo dva zubaře - bratry Crawcoury - odjet s ním do země neomezených možností a otevřeli si ordinaci v New Yorku. Nebyli to údajně příliš dobří odborníci, ale spíš skvělí obchodníci, kteří vsadili na sílu reklamy. Zanedlouho slavili obrovský úspěch. Konkurenceschopnost bratrů Crawcourových se však příliš nelíbila jejich kolegům, kteří je nejdříve veřejně obvinili z nemorálnosti a profesionální neschopnosti a označili je za pouhé šarlatány. To jim však příliš nepomohlo a tak zaútočili na materiál, který bratři k výplním používali. Oznámili, že amalgám se naprosto nehodí na plomby, protože je zdraví škodlivý a nesmí přijít do lidských úst. Zdůraznili skutečnost, že rtuť je jedním z nejjedovatějších kovů a jak postupně z plomby vyprchává, působí v těle obrovské škody. Po tomto útoku bratři Crawcourové opustili New York. Důkladně zpranýřovaného amalgámu se již nedotkl žádný "slušný" zubař, aby nepoškodil své dobré jméno. Našli se však lékaři, kteří byli ochotni jít proti proudu a vyslovili názor, že amalgám je slibný materiál. Ještě v roce 1843 ale zástupci Americké zubařské společnosti prohlašovali, že kdokoli použije amalgám, bude obviněn ze zanedbání lékařské péče. Někteří zubaři byli dokonce vyloučeni z Lékařské společnosti, protože veřejně začali používat amalgám. Mnozí dokonce amalgám na veřejnosti odsuzovali, ale tajně ho pro své pacienty používali. Situace se změnila až v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy jeden z nejslavnějších amerických zubařů Joseph Foster Flag se tehdy zcela jednoznačně vyslovil ve prospěch amalgámu. Prohlásil, že po mnoha letech pokusů s různými druhy této slitiny dospěl k závěru, že zuby vyplněné amalgámem vydržely mnohem déle než s jakoukoliv jinou výplní. Koncem devatenáctého století ovládl amalgám na mnoho desetiletí ordinace zubních lékařů a stal se jednoznačně nejpoužívanější výplňovou hmotou. Diskuse o jeho škodlivosti se táhnou érou jeho používání jako červená nit dodnes.
Amalgám - složení a vlastnosti
Amalgám je kapalná nebo pevná slitina rtuti s několika kovy – v současnosti s mědí, stříbrem a cínem, dříve také například se zlatem, zinkem, kadmiem či olovem. Vlastnosti původního amalgámu použitého ve Francii začátkem devatenáctého století byly samozřejmě značně vylepšeny, jeho základní složení se však v zásadě nezměnilo. Ve stomatologii se dnes používá stříbrný amalgám jako výplňová hmota a především do zadních poškozených zubů. I když se v průběhu stopadesátiletého používání amalgámu vyvinula řada nových výplňových materiálů, má amalgám ve stomatologii stále významnou úlohu. Mnozí zubní lékaři se domnívají, že důvodem je především jeho nízká cena a snadná zpracovatelnost, která mnohé technické chyby lékařům „odpustí“. To ovšem nelze považovat za výhodu tohoto výplňového materiálu. U některých typů poškození zubu se amalgám dodnes osvědčuje jako vhodný výplňový materiál. Kvalitně zhotovená a vyleštěná výplň z kapslovaného tzn. dózovaného „non-gamma 2“ amalgámu je mechanicky odolná a trvanlivá. Amalgám se dobře zpracovává, je velmi pevný, má antibakteriální účinky a v kavitě (otvor po vyvrtaném zubním kazu) se při tuhnutí mírně rozpíná - dobře tak utěsní její okraje proti průniku bakterií zubního kazu, aniž by vnitřním pnutím poškodil zub. Rovnocenou alternativou k amalgámu je jen nákladnější zubní náhrada v podobě tzv. keramické inlaye, onlaye nebo korunky zhotovené pomocí CAD/CAM technologie CEREC nebo v zubní laboratoři.
Nevýhodou amalgámu je – pomineme-li diskutabilní bezpečnost - především jeho kovový vzhled a při rozsáhlých výplních schopnost zbarvit vyspravený zub až do tmavošeda. Jako každý kov koroduje (hlavně starší typ amalgám s tzv. gamma 2 fází), v důsledku čehož se postupně zhoršuje kvalita jeho povrchu a těsnící efekt amalgámové výplně.
V současné době existují včetně amalgámu tři základní druhy výplňových materiálů pro přímé výplně a keramické inlaye/onlaye zhotovené v ordinaci pomocí CAD/CAM technologie CEREC nebo v zubní laboratoři. Vlastnostmi těchto materiálů se zabýváme v samostatných článcích.
Škodí či neškodí nám amalgám?
Oficiální medicína prohlašuje, že dopad amalgámových výplní na zdraví člověka je minimální - zastánci alternativní medicíny naopak tvrdí, že vliv amalgámu na vznik některých chronických chorobných stavů a nejasných zdravotních potíží je přinejmenším nezanedbatelný. Diskuse je velmi složitá a odborná. Celý internet je plný různých článků, které jednou vyznívají jednoznačně pro a jednou zase proti amalgámu. Zajímavý je také článek od MUDr. Rudolfa Zemeka - Amalgámové plomby a naše zdraví. Tento článek se snaží o objektivní zmapování problematiky amalgámových výplní.
Názory hovořící pro amalgám:
Amalgám je vzhledem k jeho dlouholetému používání (přes150 let) nejvíce prozkoumaným materiálem využívaným ve stomatologii. Řada oficiálních lékařských studií říká, že amalgámové výplně nelze obecně označit za zdroj pomalé otravy organismu, který v masovém měřítku způsobuje určitý typ chronického či akutního onemocnění. Tyto výzkumy byly zaměřeny především na stanovení množství rtuti obsažené v krvi pacientů, jejichž chrup byl v různé míře ošetřen amalgámem. Ukázalo se, že majitelé amalgámových výplní mají v krvi hraničně vyšší množství rtuti než bezamalgámoví spoluobčané, ale studie tvrdí, že rozdíl je tak malý, že nemůže uspokojivě podložit tvrzení o různých zdravotních problémech, které jsou amalgámu s obsahem rtuti připisovány. Hladina rtuti v krvi těchto pacientů je prokazatelně v mezích současných norem... Zastánci amalgámu se také opírají o tvrzení, že přímou souvislost mezi sloučeninami kovů použitých v amalgámu (rtuť, měď, stříbra a cín) a nejrůznějšími chronickými onemocněními, u kterých není jasná příčina, dosud nikdo jednoznačně neprokázal (pozn. autora: což ovšem neznamená, že tomu tak být nemůže…). Zastánci amalgámových výplní se tedy na přechod k novým technologiím (fotokompozitní pryskřice, keramika) nechystají. Tvrdí, že stačí, když zubní lékař přejde na modernější způsoby práce s tímto materiálem. "Všeobecně se má za to, že práce moderním způsobem – t.j. používáním kapslovaných amalgámů, manipulace s amalgámem pomocí kelímku a pistole významně snižuje riziko intoxikace," říká Lenka Roubalíková ve své knize Amalgámová výplň.
Názory proti amalgámu:
Amalgám obsahuje slitiny mědi, cínu, stříbra a rtuti a nehledě na poměr, v jakém se tyto kovy v jednotlivých typech amalgámu nacházejí, nelze přehlédnout, že jsou všechny pro organismus toxické. Alternativní medicína nás dále upozorňuje na některé skutečnosti, které ukazují, že nejde pouze o hladinu rtuti v krvi pacientů ošetřených amalgámovými výplněmi, ale že zde existuje také problém individuálních reakcí organismu na těžké kovy, které se z amalgámu uvolňují i když jen v malé míře. Pomocí alergologických a dalších speciálních testů lze například zjistit, zda imunitní systém určitého pacienta vykazuje na některou ze složek amalgámu alergickou reakci. Tyto testy mohou být důležité, protože organismus jedince vůči amalgámu naprosto necitlivého snese samozřejmě mnohem víc amalgámových plomb, než tělo jedince byť i mírně alergického na těžké kovy. V běžné lékařské praxi je však bohužel zatím poněkud obtížné taková vyšetření provádět, vzhledem k jejich cenové náročnosti, nárokům na přesnost a komplexnost. Neexistuje totiž doposud žádný jednoduchý test, který by sám o sobě poskytoval stoprocentně směrodatné výsledky. Alternativní medicína se však na rozdíl od medicíny oficiální vždy zabývá lidským organismem jako jednotným celkem, kde "všechno souvisí se vším" a z tohoto hlediska má mnohem širší diagnostické možnosti. Bere v úvahu i obtížně zjistitelné vlivy cizorodých látek (mezi které amalgám jako ostatně každá kovová slitina bezesporu patří) zakomponovaných do lidského organismu na celkové zdraví člověka.
Odpůrkyně amalgámu Jutta Altmann-Brewe, ve své publikaci Amalgám – časovaná bomba uvádí: "Tvrzení, že o škodlivosti amalgámu neexistují žádné spolehlivé vědecké důkazy, jak tvrdí někteří zubaři, zdravotní pojišťovny i politici, není pravdivé!", dále tvrdí, že "Působením horké a kyselé stravy, jakož i důkladným kousáním, se z amalgámových plomb oddělují mikroskopické částečky kovů. Už sebemenší odchylky od předepsaného poměru jednotlivých částí mohou způsobovat zvýšené nebezpečí vylučování rtuti do těla."
Potenciální chronická otrava způsobená amalgámem tak může hrozit každému, v jehož ústech se nachází alespoň jedna výplň tohoto typu. Onemocnění způsobené amalgámem se může projevovat řadou symptomů: bolest hlavy, deprese, onemocnění žaludku, nervozita, oslabený imunitní systém a další. Vzhledem k tomu, že všechny tyto příznaky nepatří mezi neobvyklé, může se stát, že lékař diagnostikuje příčinu onemocnění chybně. Poté snadno dochází k tomu, že léčba nezabírá. Potíže se navíc objevují jen nárazově, pacient tak může být odmítnut s tím, že jeho obtíže jsou psychosomatického původu.
Jakmile dojde k podezření, že důvodem zmíněných potíží je chronická intoxikace způsobená amalgámovými výplněmi, přistupuje se k několika krokům. V první řadě je nutné odstranit výplně, které příznaky pravděpodobně vyvolaly. U mnoha pacientů stačí k zlepšení jejich stavu už tento zákrok. V obtížnějších případech je třeba z těla vyloučit zbytky toxinů, které se v něm usadily. Poté přicházejí na řadu injekce Dimavalu a nebo léky DMPS.
Pokud tedy selhávají dostupné diagnostické a terapeutické možnosti v odstranění nejasných a chronických zdravotních potíží, jejichž vznik se pravděpodobně váže ke zhotoveným amalgámovým výplním, je dobré vyhledat zubního lékaře, který je ochoten připustit možnost vaší přecitlivělosti na amalgám a začít se zabývat vaším problémem z tohoto hlediska....
Publikováno: 26.5.2011 v rubrice Výplně zubů
Autor: MUDr. Martin Neumann - www.MujZubar.cz