Jak korunky přicházejí na svět

Na výrobě náhrady, byť i jednoho jediného zubu, se podílejí minimálně tři lidé – zubní lékař, který musí podle přesných pravidel připravit poškozený zub tak, aby se na něj dala nasadit náhrada jeho korunkové části, zubní sestřička bez jejíž asistence se zubní lékař neobejde a zubní technik, který podle podkladů a pokynů ze zubní ordinace náhradu korunky vyrobí.

Zdá se vám náhradní zub drahý?

Zubní lékařská péče je v současné době pro průměrného občana naší drahé středoevropské zemičky bezesporu finančně velmi náročná. Má to v zásadě dvě příčiny: Tou první je skutečnost, že podpora zdravotních pojišťoven je v této oblasti mírně řečeno chabá a systém plateb ze zdravotního pojištění za výkony v zubní ordinaci navíc neustále selhává. Proto si ve většině případů musí pacienti doplácet či spíše hradit ošetření u zubního lékaře sami. To je však téma na jiný článek. Druhou příčinou je skutečnost, že materiály, přístroje a technologie využívané v zubním lékařství jsou nesmírně drahé a takřka všechna zde prováděná práce je individuální a tudíž časově náročná. Při pohledu na titěrnou věc v podobě jakési skořápky, která má být vaší novou zubní korunkou, se vám pochopitelně může zdát neuvěřitelné, že za ni máte zaplatit několik tisíc korun. Většina pacientů se navíc mylně domnívá, že náhradní zub je jakýsi prefabrikát pásové tovární výroby, který se prostě vezme a "vrazí se" na místo chybějícího zubu. Takzvané konfekční umělé zuby sice existují, ale jejich využití je omezené – používají se při výrobě snímatelných zubních náhrad, tedy zubních protéz, které lze kdykoliv vyjmout z úst (např. známé zuby ve skleničce na nočním stolku). Pevné neboli fixní náhrady, mezi které patří i naše metalokeramická korunka, se musí zhotovovat individuálně vždy na míru pacienta, jinak by nadělaly více škody než užitku. Jejich výroba je velmi náročná, protože tak jako nenajdete dvoje shodné otisky prstů – nenajdete dva stejné zuby a zubní technik tedy pokaždé vyrábí originál. Tvoří vlastně originální miniaturu se spoustou přesných detailů a to navíc bez předlohy, protože původní zub již samozřejmě chybí. Abychom vám přiblížili, co vše se skrývá za vznikem vašeho nového zubu, zachytili jsme pro vás ve fotoseriálu nejzákladnější momenty výroby tzv. metalokeramické neboli kovokeramické korunky, která je v současné době jedním z nejrozšířenějších typů umělé náhrady zubu.

Záhada jménem zubní technik

Víte kdo je to "zubní technik"? Pokud nevíte, nebudu vás napínat - je to středoškolsky vzdělaný specializovaný zdravotník, který vyrábí zubní náhrady. Někdy se s ním můžete setkat v ordinaci zubního lékaře, když si zkoušíte své nové zuby (pokud je samozřejmě potřebujete, což vám v žádném případě nepřeji) a někdy vás zubní lékař pošle přímo do zubní laboratoře, kde zubní technici pracují. To proto, aby si zubní technik mohl v reálu omrknout "terén" ústní dutiny, do které má být zasazen jeho výrobek. Mnohým pacientům, kteří čekají na své nové zuby, však zůstane osoba zubního technika zcela neznámá, protože spolupráce mezi zubní ordinací a zubní laboratoří se často odehrává pouze na dálku – jak si mimo jiné vysvětlíme v tomto populárně naučném článku.
Zubního technika, pokud se s ním samozřejmě setkáte, budete jakožto bíle oděného zdravotníka nejspíše oslovovat "sestřičko" protože většina zubních techniků jsou vlastně zubní techničky. Muži totiž v tomto oboru tvoří výraznou menšinu.

Fotoseriál zachycuje jen zlomek ze zákulisí výroby umělého zubu – v našem případě zhotovení náhrady korunkové části šestky vpravo dole, která jaksi zkolabovala v čelisti naší půvabné šéfredaktorky (věk nebudeme z pochopitelných důvodů prozrazovat - jedná se však samozřejmě o dosud mladou ženu, která nejméně do svých čtyřiceti nepřekročí třicítku). Máte tedy jedinečnou příležitost nahlédnout do úst ženy, která rediguje tento časopis. Jistě také shledáte zajímavým, že naše šéfredaktorka zde nesehrála pouze roli pacientky, ale zároveň také zubní techničky, která sama sobě vyrobila korunku.

Obr. 1 – Otisk chrupu dolní čelisti

Prvním krokem je tedy příprava zubu na budoucí náhradu v zubní ordinaci. Pokud je například korunka zkaženého zubu příliš poškozená a nelze ji už opravit plombami, zubní lékař zub zbrousí do přesného tvaru, který umožňuje zhotovení a nasazení umělé korunky. Poté otiskne nabroušený zub společně s celým zubním obloukem (zuby v jedné čelisti) do speciální hmoty. (Obr. 1)

Obr. 2 – Výroba přesného modelu pacientova chrupu ze speciální dentální sádry

Otisk pacientova chrupu pak putuje do zubní laboratoře společně s dalšími upřesňujícími informacemi o potřebném vzhledu budoucí náhrady – především o jejím vhodném barevném odstínu. Pokud je situace v pacientových ústech přehledná a z hlediska zhotovení potřebné zubní náhrady jednoznačná – nemusí mezi zubním lékařem a zubním technikem proběhnout žádná jiná výměna informací (zubní technik se nemusí osobně setkat s lékařem ani s pacientem). V moderní stomatologii se však stále více upřednostňuje přímá osobní konzultace lékaře a technika nad pacientem – zvláště u komplikovanějších případů.
Zubní technik nalije do lékařem připraveného otisku speciální velmi tvrdou sádru, ze které si tak zhotoví tzv. pracovní model pacientova chrupu. (Obr. 2)

Obr. 3 – Sádrové modely chrupu dolní i horní čelisti v artikulátoru – přístroji simulujícím vzájemnou pozici čelistí a základní pohyb dolní čelisti

Zubní technik potřebuje nejen model chrupu v čelisti, kde se nachází poškozený zub, ale také model čelisti protilehlé, aby mohl stanovit přesnou velikost a tvar budoucí umělé korunky.
Kdyby například zubní technik vyrobil korunku příliš vysokou – tlačila by při kousání do protilehlého zubu a mohla by poškodit jeho povrch a nepřiměřeným zatěžováním také tzv. závěsný aparát (měkké tkáně, které drží zub v čelisti) protilehlého zubu i zubu, na kterém je nasazena. Vysoká korunka tedy může přetěžovat a poškozovat sebe i zuby, proti kterým kouše a způsobovat mimo jiné bolesti jinak zdravých zubů či bolesti hlavy.
Kdyby zubní technik vyrobil korunku příliš úzkou – nechránila by dostatečně prostory mezi ní a okolními zuby. Do otevřených mezizubních prostor pak pronikají velké kusy jídla, které dráždí dáseň a způsobují zánět. Chronický zánět dásní může vést až k parodontitidě (zastarale parodontóza) a předčasné ztrátě zubu s umělou korunkou i zubů sousedních.
Zkrátka – umělá korunka musí být naprosto přesná a to prosím na setinu milimetru! Také proto si zubní technik oba sádrové modely upevní v zařízení, které modelově nahrazuje čelisti spojené kloubem, aby přesně viděl jak do sebe zapadá horní a dolní zubní oblouk pacienta. (Obr. 3)

Obr. 4 – Model nabroušeného zubu připravený k výrobě umělé korunky

Ještě předtím si model upraví v místě nabroušeného zubu - mimo jiné odřízne a uvolní oblast kolem zubu tak, aby mohl celou část samostatně vysouvat a zasouvat do podstavce modelu a pahýl zubu natře speciálním izolačním lakem. (Obr. 4)

Obr. 5 – Hotový voskový model kovové konstrukce

Metalokeramická korunka, jejíž zhotovení si popisujeme, se skládá z kovového skeletu (odborníci mu říkají kovová konstrukce), na kterém je nanesena vrstva keramické hmoty ve tvaru a barvě zubu.
Poté co si zubní technik připraví pracovní model pacientova chrupu, přikročí k výrobě kovové konstrukce korunky. Použije k tomu nejprve nahřátý dentální vosk, kterým v tenké vrstvě překryje sádrový nabroušený zub. Vytvoří tak základní tvar voskového modelu budoucí kovové konstrukce – takzvanou kapnu.
Tuto kapnu pak kapku po kapce dotvoří z nahřátého vosku do potřebného tvaru, ve kterém je již patrný zárodek budoucího umělého zubu. (Obr. 5)

Obr. 6 – Hrubý odlitek kovové konstrukce

Následuje proces, jehož popis by si vyžádal další článek a který zjednodušeně řečeno zahrnuje výrobu formy pro odlití roztaveného kovu. Výsledkem tohoto procesu, který poněkud připomíná hutní výrobu, je hrubý odlitek kovové konstrukce budoucí korunky. (Obr. 6)

Obr. 7 – Opracovaný odlitek konstrukce

Hrubý odlitek konstrukce se dále opracuje frézami z tvrdé oceli nebo syntetického diamantu. (Obr. 7)

Obr. 8 – Kovová konstrukce upravená (opískovaná) pro nanášení keramického materiálu

Povrch opracovaného odlitku konstrukce se dále upraví pomocí vzduchové trysky, ze které prudce tryská velmi jemný křemičitý písek. (Obr. 8)

Obr. 9 – Kovová konstrukce překrytá první neprůsvitnou (opákní) vrstvou keramického materiálu – tzv. opákrem

Nyní je nosná konstrukce umělé korunky připravená k nanášení keramického materiálu. Ten se vyrábí v podobě jemného prášku, který se při zpracování smíchá se speciální tekutinou – vznikne tak tzv. keramické těsto.
Existuje samozřejmě více tzv. dentálních keramických systémů sloužících k výrobě keramických zubních náhrad. Zjednodušeně se dá říci, že jednotlivé keramické systémy se liší především v tom, jaké možnosti poskytují zubnímu technikovi pro výrobu co nejfunkčnější a nejpřirozenější náhrady. Naše korunka byla vyrobena z vysoce kvalitní keramiky Ceramco3 od německé firmy DeguDent.
Jednotlivé vrstvy přirozeného zubu jsou různě zabarvené a v různé míře průsvitné. Aby umělý zub vypadal přirozeně, musí se tedy skládat z několika různě průsvitných vrstev keramického materiálu různého barevného tónování.
Kovová konstrukce se nejprve překryje tenkou vrstvou neprůsvitného materiálu, aby barva kovu neprosvítala dalšími vrstvami keramiky a nepřirozeným způsobem neovlivňovala celkovou barvu umělého zubu. (Obr. 9)

 

Obr. 10 – Vrstva krystalků z keramického systému Ceramco3, které umožňují dosažení co nejpřirozenějšího barevného odstínu umělého zubu

Překrytí kovové konstrukce je jedním z hlavních estetických problémů při výrobě metalokeramických náhrad. Keramický systém Ceramco3 obsahuje speciální mikrokrystaly, které se nanášejí na první opákní vrstvu. Tyto krystalky dobře lomí a odrážejí světlo. "Rozsvěcují" tak umělý zub zevnitř a rozptylují stín, který uvnitř průsvitné keramiky vytváří kovová konstrukce. (Obr. 10)

Obr. 11 – Barevně rušivá kovová konstrukce je úspěšně zakryta – nyní je možné nanášet další vrstvy keramického materiálu

Nyní se dá zárodek nové korunky vypálit do tzv. keramické pece, aby při teplotě 975°C opákní vrstva ztvrdla, spojila se s krystalky a dobře přilnula ke kovovému podkladu. (Obr. 11)

Obr. 12 a 13 – Dentinová vrstva keramického těsta před a po vypálení

Keramické těsto se nanáší speciálními štětci. Nyní se nanese vrstva, která napodobuje vnitřní strukturu přirozeného zubu – dentin. Tato vrstva se dá vypálit do keramické pece, kde zesklovatí a ztvrdne. Keramické těsto se po vypálení objemově zmenší (kontrahuje) – zubní technik tedy musí vždy tento objemový úbytek odhadnout a nanést odpovídající množství materiálu. (Obr. 12 a 13)

Obr. 14 a 15 – Sklovinná vrstva keramického těsta před a po vypálení

Jak jste si mohli všimnout na fotografiích – skutečná barva keramického těsta se projeví až po jeho vypálení v keramické peci. Keramické těsto, ze kterého se vytvářejí jednotlivé vrstvy umělého zubu, je v původní podobě většinou bílé, žluté, růžové a modré. Zubní technik tedy vytváří barevnou strukturu korunky po paměti – podle svých zkušeností a znalostí o jednotlivých složkách keramického systému, se kterým pracuje.
Dále je nanesena vrstva, která nahrazuje sklovinu, a která se opět vypálí v keramické peci. (Obr. 14 a 15)

Obr. 16 a 17 – Dva pohledy na hotovou korunku dobarvenou barevnými efekty

Keramické systémy také obsahují tzv. barevné efekty v podobě různých barviček pastovité konzistence, kterými se dolaďuje celkový vzhled umělého zubu. Na závěr tedy zubní technik korunku dobarví (pokud je to z estetického hlediska žádoucí) a její povrch pečlivě vyhladí různými leštícími kotouči a pastami, aby byla co nejdokonalejší (Obr. 16 a 17).

Obr. 18 – Hotová keramická korunka v ústech pacientky

Z vnitřní strany hotové korunky je patrný tenký proužek nosné kovové konstrukce, který je ponechán nepřekrytý. Je to vlastně schůdek v povrchu kovové konstrukce, který slouží jako opora keramické vrstvě ke zvýšení její mechanické odolnosti.
Hotová korunka putuje do zubní ordinace, kde lékař zkontroluje, zda v ústech pacienta perfektně sedí a v případě, že tomu tak je, trvale přilepí nebo přesněji řečeno "nacementuje" korunku na pahýl nabroušeného zubu speciálním materiálem, kterému se říká fixační cement. (Obr. 18 – Hotová keramická korunka v ústech pacientky)

Výroba jedné takové metalokeramické korunky je velmi náročná na spotřebu elektrické energie a velkého množství různých pomocných materiálů a zkušenému zubnímu technikovi trvá nejméně 10 hodin čistého času – vzhledem k technologickým prodlevám (tuhnutí sádry a formovací hmoty, vypalování, chladnutí, apod.) je však reálná doba její výroby mnohem delší. Pokud tedy nedojde k žádným komplikacím a vše se zdaří napoprvé – máte svou novou korunku nejdříve za týden až deset dní. Tak co? Ještě se vám zdá vaše nová korunka nepřiměřeně drahá?
Moderní dentální keramika je v současnosti považována za nejlepší a nejluxusnější materiál pro výrobu zubních náhrad a to samozřejmě nejen z estetického hlediska. Také svými mechanickými vlastnostmi se "keramický zub" velmi blíží zubu přirozenému – je velmi odolný a jeho povrch je dokonale kompaktní a hladký, což zamezuje nadměrnému ukládání zubního aku (to je samozřejmě velmi důležité z hlediska ústní hygieny). Ani dentální keramika však není v rámci protetického zubního ošetření univerzálním řešením a v mnohých případech je nutné zvolit jiný materiál.

Odlitek konstrukce čtyřčlenného můstku ve formě z tzv. zatmelovací hmoty

Tříčlenný metalokeramický můstek

Přes veškerou dokonalost moderních dentálních materiálů je nutné si uvědomit, že ani sebelepší zubní náhrada nemůže sloužit stejně jako přirozený chrup. Budeme-li umělý zub nepřiměřeně přetěžovat – například louskat s ním ořechy jako Marfuša v proslulém "Mrazíkovi" – nemůžeme se pak zlobit na svého zubního lékaře, že to drahá korunka nepřežila.
V některém z příštích vydání našeho časopisu si proto ukážeme další typy umělých zubních korunek a z hlediska estetického, funkčního a zdravotního je porovnáme s korunkou keramickou.

Autor: David Mondok, redakce časopisů StomaTeam a StomaTip