Kdy poprvé k zubaři?

Rodiče se často ptají, kdy by poprvé měli se svým dítětem absolvovat zubní prohlídku. Zpravidla by to mělo být už kolem druhého roku. Pokud ale rodiče objeví, například při každodenním čištění zubů, nějaké zubní kazy, záněty dásní nebo další jiné odchylky od normálu, je lepší zubního lékaře navštívit i dříve. S dítětem bychom tyto pravidelné zubní prohlídky měli absolvovat dvakrát do roka. Můžeme navštěvovat samostatného dětského zubního lékaře v jeho privátní ordinaci nebo dětské lékaře ošetřující děti v rámci dětských oddělení poliklinik. V současné době i řada privátních zubních lékařů pro dospělé je ochotna ošetřovat malé dětské pacienty. Komplikované případy, některé handicapované děti nebo tzv. neošetřitelné děti pak tito lékaři "z terénu" odesílají na specializovaná dětská oddělení, kde mají větší možnosti a lepší podmínky ke speciálnímu ošetření. Společný "rodinný" lékař, který ošetřuje rodiče s dětmi, má také své určité výhody.

Jednou ze změn spojených s transformací zdravotnictví po roce 1989 bylo i zrušení pravidelných školních preventivních prohlídek u zubního lékaře. To zcela přesunulo zodpovědnost za chrup dětí na rodiče. Je tedy pouze na nich, aby své dítě pravidelně dvakrát do roka na preventivní prohlídku objednali. Je jen málo škol, které pravidelné preventivní prohlídky podporují a to jen díky dobré vůli jejich ředitelů, kteří se společně s dětskými zubními lékaři na pravidelném absolvování prohlídek podílejí.

První návštěva zubní ordinace s dítětem

Jak by měla taková první zubní prohlídka u dvouletého dítěte vypadat? Pro dítě by měla být určitě velkým zážitkem v pozitivním slova smyslu. Před takovou návštěvou by měla doma proběhnout příprava. Vhodné je několik dní předem průběh návštěvy s dítětem dopodrobna probrat. Dítěti vysvětlit, jak to v takové ordinaci vypadá, jak to tam chodí, co se tam bude dít. Co se týká vlastního vyšetření zubů, můžeme dítěti vysvětlit, že se pan doktor na zoubky jenom podívá a spočítá je. K tomu, aby je dobře viděl má zrcátko, a ten druhý nástroj je jen ukazovátko, kterým je spočítá. Dítěti se pak může popsat zubařské křeslo a jeho příslušenství. S dítětem bychom si měli nacvičit i otevírání úst na pana doktora. Dítě by si také s sebou do ordinace mělo přinést svůj zubní kartáček a panu doktorovi ukázat, jak si zoubky čistí. Vlastní návštěva by měla potom vypadat podobně. Dítěti by se mělo vše ukázat, především vyšetřovací nástroje, může se povozit na zubařském křesle, popřípadě si samo rozsvítit světlo nebo napustit vodu do elímku. Před každým úkonem by se mu mělo vše vysvětlit. Důležité je, aby se dítě nebálo a cítilo se dobře. Pokud se i přes nestresující přístup bojí, do zubařského křesla se nechce posadit a je neklidné, důležité je ho nenutit násilím! Zoubky může pan doktor vyšetřit i na jiném místě než na křesle, třeba v náručí rodičů (pokud ale dítě otevře ústa). Někdy se však i přes dokonalou psychologickou přípravu stane, že dítě odmítá jakoukoliv spolupráci, nechce se ani posadit na křeslo, ani ukázat své zoubky, bojí se a pláče. Při této nespolupráci dítěte je dobré ho nenutit, nerozplakat ještě více, nevystresovat jej a nejlépe je poslat ho domů. Zubní ordinaci si tak alespoň prohlédne a v příští návštěvě, kdy bude zase o něco starší, se lékař může pokusit jeho zoubky opět vyšetřit.

Pokud si totiž dítě zafixuje negativní dojem ze zubní ordinace i prohlídky, může se bát i při příštích návštěvách a strachu se potom těžko zbavuje i v dospělosti.

Jestliže první návštěva probíhá tak, jak má, dítě si nechá prohlédnout ústa, ukáže, jak si čistí zuby, měl by ho lékař pochválit a za jeho chování ho odměnit třeba malou hračkou nebo pěkným obrázkem. Po takovéto příjemné návštěvě zubní ordinace většina dětí ještě doma o ordinaci vypráví a na další návštěvu se i těší. Jiná situace však nastává v případě nutnosti nějakého zákroku u takto malých dětí. To většinou vyžaduje vysokou připravenost dětských zubních lékařů. Jestliže je pak dítě z jakéhokoliv důvodu neošetřitelné v běžném terénu, pak musí být ošetřeno na specializovaných dětských odděleních v rámci klinik.

Zvláštnosti komunikace s dětským pacientem

Komunikace při ošetřování dětského pacienta je zcela odlišná než u dospělého člověka. Každé malé dítě je už velkou individualitou se svými emocemi. K charakteristice emocí u dětí patří intenzita, bezprostřednost a krátké trvání. Dítě hned pláče, hned se směje. V průběhu vývoje dítěte se jeho emoce mění. Zpočátku emoce vznikají jako bezprostřední reakce na podnět, později může emoci vyvolat i samotná představa. K negativním emocionálním reakcím patří strach, hněv, zlost, nenávist. Vznikají při neuspokojení základních dětských potřeb, zejména je to u situací, které dítě neumí zvládnout. Zubní ošetření může být jednou z těchto situací. Zubní lékař při ošetřování dítěte musí zcela změnit své chování, chovat se jinak než při ošetřování dospělého. Pokud by například profesionálně stroze vyzval lékař malé dítě, aby se usadilo do křesla a otevřelo ústa, mohlo by se stát a stává se to, že by s ním dítě přestalo komunikovat. Pro dítě je prostředí zubní ordinace zcela cizí, může ho děsit neznámé prostředí, bílé oblečení, manipulace s neznámými kovovými předměty v citlivých ústech. Někdy děti mívají špatné zkušenosti od předchozího lékaře a nemusí to být jen zubař. Je celkem běžné, že dítě dříve ochotně a klidně navštěvovalo stomatologickou ordinaci až do doby, dokud třeba nepodstoupilo nějaký nepříjemný bolestivý výkon, například extrakci zubu bez anestezie nebo jiné. Dítě se i z doslechu může dozvědět o nepříjemnostech zubního ošetření.

Lékař by měl zbavit dítě obav, získat si ho na svou stranu, kompletně ho vyšetřit a popřípadě i ošetřit. Ošetření by mělo být rychlé, neunavující, pokud možno nebolestivé, měl by motivovat dítě i rodiče k pravidelným návštěvám a domácí péči o chrup. To všechno zvládnout není nikterak jednoduché a navíc i komunikace s rodiči nemusí být vždy snadná. Prvním komunikačním krokem je navázání kontaktu. Lékař by měl také respektovat i jednotlivá věková období pacienta. Každý věk má různé hranice pro strach nebo vzdor. U zcela malých dětí vyvolává pocit strachu a úzkosti hlavně nepřítomnost matky a pocit osamocení. Kolem druhého roku strach a nejistota mizí, dítě nabývá nových zkušeností a samostatnosti. Tato samostatnost se může však projevit neposlušností a zlozvyky. Tomuto období se říká období vzdoru. Právě do tohoto období spadá první zubní vyšetření, někdy spojené i s ošetřením. Kolem čtvrtého roku věku opět vzrůstá pohotovost ke strachu a na začátku puberty se objevuje další vlna emocionálního napětí a dráždivosti. Každý věk s sebou přináší určité znaky vyvíjející se osobnosti, které by měl lékař respektovat a měl by jim i přizpůsobit charakter komunikace. (Děti do zubní ordinace nepřicházejí z vlastního rozhodnutí, mnohdy se příchodu brání a jsou "přivedeny".) Rozhovor s malým pacientem by neměl být citově chudý, odměřený, chladný. Používání nevhodně volených slov, kterým dítě nemůže rozumět, není také nejšťastnější. Respektovat by se měly i zvláštnosti v chování dětí ve starším školním věku (například v pubertě). V pubertálním období není nejlepší snižovat osobnost dětí a volit dětský, mazlivý a příliš mateřský způsob v ošetřování. Kromě věku je třeba vzít v úvahu i vliv prostředí, ze kterého dítě přichází, například vliv neurotizujících poměrů v rodině (rozvod rodičů, alkoholismus atd.). Dítě vychované v pocitu strachu a úzkosti přebírá tyto emoce, což bývá nejčastější příčinou špatné spolupráce.

Dítě by se mělo od začátku v ordinaci zubního lékaře cítit dobře. Již při čekání na vyšetření v čekárně by se mělo zabavit obrázky, hračkami, nemělo by dlouho čekat. Po vstupu do ordinace by se mu měl lékař plně věnovat, vše mu vysvětlit a ukázat. Po vlastním vyšetření či ošetření by se mělo dítě pochválit a něčím odměnit. U malého dítěte by při odchodu měli být plně poučeni jeho rodiče nebo doprovod. Ne vždy však návštěva probíhá hladce a bez komplikací. Dítě nemusí spolupracovat podle našich představ. Může neúměrně dlouho prodlužovat úvodní rozhovor, oddalovat ošetření, přivolávat rodiče, odmlouvat jim nebo lékaři, neodpovídat na otázky, mlčet nebo se i všemožně bránit, vrtět hlavou, provádět různé obranné pohyby rukou. V tomto případě je pak na lékaři i rodičích vyzkoušet všechny možné způsoby k zvládnutí této situace. Ty mohou být nejen psychologického rázu, ale i medikamentózního. V případě neošetřitelnosti dítěte lékař zváží danou situaci a dítě eventuálně odešle na specializované dětské oddělení, kde mají k dispozici další jiné prostředky a s podobnými případy i větší zkušenosti. Někdy je tedy opravdu vyšetření a ošetření malého pacienta více než obtížné a pro ošetřujícího lékaře stresující. Úloha rodičů ve zvládnutí návštěvy zubní ordinace není zanedbatelná. Důležité je už doma dobře dítě na návštěvu připravit. Několik dní předem si například o zdravých a nemocných zubech povídat, prohlížet si obrázky, natrénovat čištění zoubků a otevírání úst, popsat čekárnu, ordinaci, vysvětlit činnosti, které se tam provádějí a další. Dobré je i dítě k návštěvě nějak motivovat. Každé malé dítě je velmi vnímavé, a proto by si rodiče měli dávat pozor na to, jak oni sami o zubní prohlídce a s ní spojených činnostech doma před dětmi mluví. Neměli by se o ní vyjadřovat negativně, říkat, že se tam bojí, že se bude zase trhat nebo vrtat, že to bolí, že je jim to nepříjemné. Měli by jít příkladem i ve vypěstování si kladného vztahu k péči o zuby, životosprávě a sebekázni. Rodiče by měli už od útlého věku v dětech vytvořit kladný vztah k jejich zubům, zafixovat jim pravidelnost nejen v čištění zubů každý den, ale i v návštěvách zubního lékaře dvakrát do roka.

Špatně spolupracující děti

Jasnou příčinou špatně spolupracujícího dítěte je strach nebo úzkost. Strach a úzkost patří do základů obranných reakcí, a tak je do určité míry můžeme pokládat za normální. Tento normální strach se dá poměrně snadno zvládnout správným psychologickým přístupem. V zubní ordinaci se může objevit až nezdravě vystupňovaný strach, který lze ovlivnit velmi těžko. Většinou to bývá projev nějaké neurózy nebo psychózy. Dítě může reagovat buď únikem, pláčem, nechce otevřít ústa nebo agresí a vzdorem. Při ošetřování těchto špatně spolupracujících dětí je třeba ještě důkladněji dodržovat správný psychologický přístup a zabránit tak vzniku dalšího psychického traumatu, a tím samozřejmě zhoršení stavu. U dětí, které dříve prodělaly nějaký nepříjemný stresující výkon, který se odráží v jejich chování, se pak musíme pokusit o vysvětlení, že ne každý lékařský zákrok musí být nepříjemný. U velmi malých dětí je vhodná přítomnost matky v ordinaci, dítě má potom pocit bezpečí. Vhodné je také dítě zabavit třeba hračkou, a tím odvést pozornost od vlastního výkonu. Od tří let je dítě přístupno vysvětlení a rozumovým důvodům. Dítě by se mělo se vším podrobně seznámit. Po ošetření bychom měli ocenit jeho statečnost a pochválit ho. U starších dětí předškolního věku je přítomnost rodičů v ordinaci spíše na závadu, znesnadňuje tím užší navázání kontaktu mezi lékařem a dítětem. U ošetřování dětí neurotických reagujících většinou únikem by měla komunikace probíhat na mírné, vlídné a laskavé úrovni. U dětí psychotických, reagujících agresivně je pak úspěšnější pevné, autoritativní a energické jednání. Oba typy jednání a následného ošetřování vyžadují velkou trpělivost a sebeovládání ze strany lékaře. Dítě by však nemělo být nikdy násilím drženo při provádění značně nepříjemných výkonů. Pokud s dítětem nelze navázat kontakt (například dítě s nízkým intelektem nebo se silným afektem), nejlépe je pak ošetření odložit a na další návštěvu ho připravit podáním některých léků, které určí lékař (jedná se např. o léky potlačující strach, bolest aj.). Pokud ani tato medikamentózní příprava nepomůže a dítě nelze na zubním křesle ošetřit, pak se jedinou možností ošetření stává ošetření zubů v celkové anestezii prováděné na lůžkovém oddělení klinik. Někdy se opravdu nedá přesně stanovit osvědčený návod na ošetřování špatně spolupracujících dětí, je to jenom na lékařských zkušenostech a pevné vůli dokončit ošetření.

Snížený práh citlivosti, zvýšená úzkostnost a změny chování často nacházíme i u dětí s organickými onemocněními, jako například srdeční choroby, cukrovka, onemocnění ledvin, epilepsie, lehká mozková poškození. Ve všech těchto případech by měl být dětský pacient ošetřován na specializovaných dětských odděleních, kde ošetřující kvalifikovaný personál má odpovídající vzdělání a zkušenosti.

Zvláštní podskupinu pak tvoří děti s celkovými chorobami (jako např. žloutenka, nemoci plic, ledvin, cukrovka, nemoci žláz s vnitřní sekrecí a další) a děti s onemocněními, které mohou komplikovat stomatologické výkony (schizofrenie, nemoci kyčelního kloubu, alergie, krvácivé stavy, srdeční nemoci a další). Tyto nemocné děti pak mohou představovat určité riziko při ošetřování. Se zdravotním stavem těchto dětí pak musí být zubní lékař před započetím jakéhokoliv výkonu v ústech dokonale seznámen a při ošetřování jejich zdravotní stav zohlednit. Týká se to například použití nejrůznějších léků, vhodných podmínek při ošetřování, přípravy na vznik možných komplikací apod.


Knihu Zoubky našich dětí vydalo v roce 2003 nakladtelstvi Mladá fronta.

Autor: redakce časopisů StomaTeam a StomaTip, 14.02.2007