Co je to zubní implantát?

V zubním lékařství se pod pojmem implantát rozumí umělá náhražka ztraceného vlastního zubu -  „umělý kořen“ zavedený chirurgicky do čelistní kosti v místě kde došlo ke ztrátě vlastního zubu či zubů. Zubní implantáty se tedy používají k náhradě ztracených jednotlivých zubů, při ztrátě více nebo všech zubů jako pilíře pod fixní nebo snímací zubní náhradu nebo pro ortodontické účely. Dříve se používalo více typů implantátů, např. i tzv. čepelkové implantáty z ušlechtilé oceli, v poslední době se ale dává přednost tzv. válcovým titanovým implantátům se závitem, jejichž nitrokostní část (tzv. fixtura) má tvar válečku zavedeného do čelistní kosti podobně jako dříve kořen vlastního zubu. Na nitrokostní část implantátu se po různě dlouhé době od implantace upevňuje nástavba – tzv. sekundární díl (odborně abutment), který slouží jako opora pro fixaci korunky, pevného můstku či systému sloužícímu pro lepší držení snímatelné náhrady.

Pozn.: operace, při které se do lidského těla přenáší živá tkáň nebo orgán či jeho část, se v medicíně nazývá transplantace, chirurgickému zavedení umělé tkáně, orgánu či „cizího tělesa“, které zajistí stejnou či podobnou funkci se říká implantace. Předmět, který je do těla implantován, se nazývá implantát. Implantátem tedy může být např. kyčelní kloub, cévní protéza, umělá srdeční chlopeň a pod.)

Stručná historie zubních implantátů

Snaha nahradit ztracený zub pomocí implantátu je velmi stará. V roce 1931 byl na území dnešního Hondurasu učiněn nález dolní čelisti přibližně 20leté mayské ženy, která žila přibližně 600let př.n.l..  V její čelisti  byly jako kůly zasazeny části mušlí, jež pravděpodobně měly plnit funkci ztracených zubů. Původně se myslelo, že tam byly zasazeny až posmrtně, ale v roce 1971 podrobnější průzkum prokázal růst kosti okolo implantovaných mušlí, což dokazuje, že tam byly vsazeny ještě během života této ženy. Nález to není osamocený. V Egyptě byly nalezeny mumie u kterých byly do čelistí implantovány zlaté dráty, na Blízkém východě archeologové objevili  kostry s implantáty ze slonoviny. V nedávné době antropologové objevili železný implantát v čelisti římského vojáka. K pokusům nahradit ztracené zuby pomocí implantátu docházelo bez dlouhodobých úspěchů i v průběhu 20. století.

Počátek rozvoje dnešní moderní implantologie byl zahájen až v polovině  šedesátých let 20.století. Tehdy švédský ortoped Per-Ingvar Brånemark, učinil objev,  že kostní tkáň vytváří s povrchem titanu velmi silnou vazbu. Tento proces byl nazván  oseointegrace. V průběhu několika dalších let, prováděl profesor Brånemark výzkum a jehož výsledky publikoval. Komerční využití zubních implantátů začalo v roce 1978. K největšímu rozvoji dentální implantologie došlo v posledním desetiletí. Zdokonalování se týkalo jak materiálů, tak tvarů a v neposlední řadě způsobu upevnění implantátu do v čelisti.

Jaké existují/existovaly typy zubních implantátů?

Podle vztahu k prostředí ústní dutiny lze implantáty rozdělit na:

  1. Uzavřené implantáty, které se dříve užívaly v podobě pod sliznici implantovaných magnetických tělísek, jejichž cílem bylo zlepšit držení celkové zubní náhrady. Dnes se již nepoužívají.
  2. Polouzavřené implantátytransdentální zavedené přes kořenový kanálek vlastního zubu do kosti se používaly již od roku 1943. Později bylo jejich použití prakticky opuštěno.
  3. Otevřené implantátytvoří všechny ostatní implantáty, které procházejí přes sliznici úst a komunikují tak s prostředím ústní dutiny. Jsou buď umístěné na povrch čelistní kosti, pod její „obal“ –  odborně tzv. subperiostální implantáty (dnes již též neužívané) nebo do čelistní kosti  (odborně enoseaální neboli nitrokostní).

Také nitrokostních implantátů existuje více druhů, které lze rozdělit podle anatomických poměrů, způsobu upevnění, tvaru a způsobu implantace. Zde uvádíme nejvýznamnější typy: 

  • Válcové implantáty: implantát tvaru válce o průměru 3-6mm a dlouhý 6-20mm je většinou opatřen vnějším závitem (= šroubové implantáty). Zavádí se do předem přesně předvrtaného otvoru v čelistní kosti. V současnosti jsou to nejčastěji používané implantáty. Mají nejlepší dlouhodobé výsledky a používají se u všech typů defektů.

  • Žiletkové (čepelkové) implantáty tzv. „blady“ – zatížení u tohoto typu bylo rozděleno do relativně velké plochy, ale pro časté problémy bylo používání těchto v minulosti hojně používaných implantátů již opuštěno. Často při jejich použití docházelo nejen ke ztrátě vlastního implantátu, ale také ke ztrátě velké části kostní tkáně. Navíc byl operační výkon větší než u implantátů válcových.  

Existují i další typy méně častých nitrokostních implantátů jako například transmandibulární implantáty  použitelné v předním úseku dolní čelisti, bikortikální šrouby nebo implantáty diskové  typu BOI (Bazálně OseoIntegrované), které mají tvar obráceného písmene T a zavádějí se do čelisti ze strany. Používají se někdy v případech, kdy je malá nabídka kosti ve vertikálním směru. Zkušeností je s nimi méně a to nejen u nás, ale i například v Německu. Mnohými implantology je tato metoda označována za spornou a nestandardní. Zda mají pravdu, ukáže čas. 

V poslední době se používají prakticky výhradně enoseálníí válcové implantáty.


Z jakých materiálů se dnes zubní implantáty vyrábějí?

Při výrobě implantátů se dnes používají tzv. bioinertní materiály - titan a jeho slitiny a nově se zkouší různé druhy keramických materiálů (aluminiumoxidová keramika, zirkoniumoxidová keramika).

Titan, případně slitiny titanu je i ve všeobecném lékařství využíván jako mimořádně spolehlivý, ověřený a stabilní materiál, ze kterého jsou vyráběny i umělé kloubní náhrady. 

Titan je vysoce pevný i při nízké specifické hmotnosti, odolný proti korozi a vysoce biokompatibilní (biokompatibilita = snášenlivost látek zejm. materiálů v biologickém prostředí) nejen k celému organismu, ale též lokálně. Zdrsněný povrch vytváří s kostí velmi pevné spojení – tzv. oseointegrace. Není toxický ani kancerogenní. Nemá účinky alergizující. Má také antibakteriální účinky vyvolané komplexem vrstvy oxidů titanu na povrchu implantátu, což je velmi důležité. Bakterie jsou totiž nejčastější příčinou neúspěchu v dokonalá ústní hygiena je základní podmínkou pro úspěšnost dentální implantologie.

Keramické materiály jsou ještě více biokompatibilnější, vytvářejí s kostí velmi silné spojení (oseointegrace), které vzniká rychleji než u titanu. Nevýhodou je ale obtížná opracovatelnost, příliš vysoká tvrdost, malá pružnost a křehkost těchto materiálů. Tyto vlastnosti využití současných keramických materiálů pro výrobu nitrokostní části implantátů omezují a keramika se dnes používá hlavně pro výrobu sekundárních dílů a korunek.

Čim se zubní implantát liší od jiných v medicíně používaných implantátů?

U většiny v medicíně používaných implantátů, jako jsou umělé kloubní náhrady, se jedná o tzv. uzavřené implantáty. To znamená, že jsou obklopeny tkáněmi lidského těla a zcela isolovány od vnějšího prostředí.  Nebezpečí přímé infekce z vnějšího prostředí je proto u těchto implantátů vyloučeno.

V zubním lékařství používané implantáty představují až na vyjímky tzv. otevřené implantáty. Vyjímkou jsou v současné době již zcela minimálně či vůbec používané transdentální polootevřené implantáty a překonané magnety, implantované dříve pod sliznici alveolu s cílem zlepšit držení celkové náhrady.

Otevřené implantáty pronikají přes ústní sliznici a komunikují s bakteriemi hojně osídlenou ústní dutinou.  Tím se zásadně liší od čistě uzavřených implantátů typu umělých kloubních náhrad. Dáseň v místě, kde implantát prochází do ústní dutiny, sice k povrchu implantátu přiléhá, na rozdíl od vlastních zubů však nikdy k povrchu implantátu pevně nepřiroste. Tato část tzv. slizniční manžeta je nejchoulostivějším místem implantátu a úroveň odstraňování plaku z tohoto prostoru často rozhoduje o tom, jak dlouho implantát v ústech vydrží.

V případě, že není svědomitě prováděna ústní hygiena, pronikají v tomto místě bakterie ústní snadno podél implantátu do hloubky a způsobí zničení kosti, ve které implantát drží. Podobně jako při obávaném onemocnění dásní zvaném laicky parodontóza. V implantologii se tento stav nazývá perimplantitida. Tato skutečnost představuje největší nebezpečí pro zubní implantáty a je hlavní příčinou jejich předčasné ztráty.

Autor: MUDr. et MUDr. Martin Neumann, www.MujZubar.cz - ZUBNÍ CENTRUM PETŘINY